Zkrátka a jednoduše, Honza z Lenkou se v Bezhlavci stále lepší. Počínaje výběrem trasy a konče výběrem počasí. Kdo nepřijel, udělal velkou chybu! Vezmu to ale popořadě.

Start: Ondřejov, kousek od astronomického ústavu. Kluci (Jirka, Míša, Matěj a Kuba) si letos vymysleli, že pojedou sami. Nakonec se domlouváme, že s nimi pojede Michal jako doprovod. Jedu tedy jen s Kačenkou, protože Jitka s mrňousem přijedou rovnou do cíle. Sjíždí se všech jedenáct posádek a čekáme na výklad trati. Fouký silný studený vítr a během pár minut máme na sobě všechno oblečení. Řidiči nejprve odvážejí auta do cíle a děti, stejně jako loni, kreslí mapy, do kterých umísťují 3 kontroly. Menší dostávají na papíru předkreslený základ mapky, větší mají jen čistý papír. A protože to není daleko, my dospělí dostáváme na posbírání třech kontrol přesně 10 minut. Za překročení i nedodržení limitu jsou penalizace.
Od Kačenky dostávám hezky nakreslený plánek, vybíhám na první kontrolu, která je jasně umístěná za fotbalovou brankou. Hledám za plotem, na plotě, v lese  a nic. Zkouším to znovu a …. nic. No co, běžím sebrat kontrolu 2 a 3. Zjišťuji, že Honza záludně na špatná místa umístil i falešné kontroly. Lump! Opět se vracím k jedničce, tuším, že mi dochází čas, ale kontrolu stále nemohu najít. Naštěstí mi Martina “tajně šeptá”, že kontrola je na druhé straně silnice…. Ach jo. Běžím pro kontrolu a čas mám 10:45.

Následuje krásná a pohodová jízda z Ondřejova přes Kostelní Střímelice, Hradové Střímelice do Stříbrné Skalice. Malá poznámka – kontrola: Kdy se narodil chlapec na obrázku? Nevím, jakou odpověď Honza uznával jako správnou, ale asi to mělo být 25.12. (narození Ježíška)
Cestou hledáme fotokontroly a užíváme si opravdu krásnou cestu po pěšinkách a malých silničkách. Honza dodržel slovo, pokud jsme někde jeli do kopce, stačilo desetkrát šlápnout a cesta již opět začala klesat. Ve vyhlášené hospodě Na Marjáně si z lákavě vypadajícího jídelníčku dáváme jen polévku – do cíle to máme ještě asi 9 km, nevím, jak by se nám po svíčkové šlapalo…
Sedáme na kola a ujíždíme podle řeky směrem Chocerady. Stále máme stále oči na vrch hlavy: Hledáme znak města, ceduli Hubert, pumpu, pařez u vody, betonové překlady a bednu…
Poslední běžná kontrola je na lávce do Hvězdonic. Nikdy bych neřekl, jakou mi dá fušku spočítat sloupky na mostě, abych zjistil počet matic. 74 sloupků vpravo, 75 vlevo to celé krát dva. Uff.
Kačenku už to moc nebaví, cesta po rovině je nekonečná. Konečně přijíždíme do cíle, kde ještě navádím Kačenku, aby šla za Lenkou a řekla jí o číslo fotokontroly – byla totiž také na jednom z obrázků.

Ćeká nás ještě běžecký orienťák, popisovací hra a výjezd do kopce. Povídací (popisovací) hra: Jeden z družstva vidí černobílý obrázek nějakého předmětu a musí ho slovy popsat spoluhráči, který se ho snaží v krabici s různým haraburdím poznat. Není to úplně jednoduché, bedna obsahuje spoustu nepopsatelných a podobných předmětů. Potom vybíháme s Kačenkou na orienťák – letos jsou na něm  elektronické kontroly KuKačky. Jednička je snadná, na dvojce potkáváme Jirku – nějak tam zakufrovali – hledali to o kus dál…. a pokračujeme. Všechny kontroly nacházáme v pohodě, až na 7. Je to studna, kousek pod cestou, na pravém břehu potůčku. Na mapě zaměňuji starý betonový bazén (v mapě vůbec není) se zakresleným hřištěm. Hledám o 30 metrů níže, uprostřed kopřivového moře. Popálenej jsem úplně všude, když s malou nápovědou nalézáme kontrolu. Fofrem na osmičku a pak už do cíle.

Poslední hra opravdu bolela – tedy alespoň mě. Na cestě, které vede nad chatami, nás Honza nechal šlapat na půlkilometrvém úseku do prudkého kopce. Cestu rozdělil do deseti částí. Za každou dosaženou “metu” se získal odpovídající počet bodů, plus bylo možné uzavřít sázku. Zkrátím to. Přestože jsem měl povoleno jedno šlápnutí, nevyjel jsem. Šlapal jsem, funěl jsem, řval, téměř přetrhl řetěz, uštval se a nevyjel. Když jsem z kola vysílením spadnul, nemohl jsem ani slézt. Svaly, no spíše hadry, na nohou se mi ještě pár minut nekontrolovatelně cukaly a než jsem se vydal na opatrnou cestu dolů, dost dllouho to trvalo. Podle mapy bylo převýšení asi 90m, mysím si ale, že to bylo minimálně desetkrát tolik. Fuj tajbl.

Naštěstí už následovaly jen příjemnosti: Opečený buřtík, něčí bábovka, kus nektarinky a především ježdění na lanovce. Délka lana – něco přes 100 m, nevíme přesně. Výška: alespoň 15m nad Honzovou chatou. Rychlost jízdy: Děsná.
Ačkoli to bylo vysoko, blbě se lezlo prudkým svahem na nástup, při jízdě většinu šlehla nějaká větvička a při přistání se občas štrejchlo nohama o zem, dětem se to zřejmě líbilo, neboť zákazníků jsme měli stále dost. Kačenka při první jízdě říkala, že má trochu strach, ale nadšeně přiběhla i na druhou jízdu a chtěla, abych jí takovou lanovku postavil doma na zahradě…. Jezdili jsme až do tmy a vzhledem k tomu, že poslední jízdy jsme vynechali, nikdo se ani neodřel. Dokonce jel i Míra!
A mezi jezděním na lanovce stihl Honza s Lenkou vyhlásit výsledky a rozdat velkou hromadu cen.

Lenko a Honzo, byl to opravdu krásný den! Díky,

Za tým Kokosáci
David

P.S. Jakmile budou nějaké fotky, někde je vyvěsím a doplním odkaz. Kompletní výsledky vyvěsím též, jen co mi je Honza přepošle.