Ahoj,
nevím, jak to vypadá u Vás doma, ale já když se zeptám svého Kuby, jak probíhal školní výlet či turnaj ve florbalu, dostávám velmi často univerzální odpověď: “Jó, bylo to dobrý”. Proto bych se s Vámi chtěl podělit o svoje zážitky z víkendu na Sázavě:

Jak to vlastně začalo? Jeden den v zimě mi Jirka Piskač říkal, že si může půjčit rafty a že bychom udělali vodácký výlet. K raftům jsme přidali kajaky a kanoi, a z původně zamýšleného jednoho dnu jsme udělali udělali dva. Naplánovali trasu a dětem ve škole rozdali pozvánky na Expedici Sázava. Jaké byly zmatky kvůli počasí těsně před odjezdem nemusím zdůrazňovat. Úterý: pojedeme, Středa: Nepojedeme, bude pršet. Pátek poledne: JEDEME! Jsem rád, že jsme se tak rozhodli, protože vody bylo tento víkend jen tak tak a výška hladiny stále klesá.

Osoby a obsazení:
Monika = Monika Balatová, třídní učitelka
Jirka = Jirka Piskač starší; Jiřík = Jirka Piskač mladší; MartinaP = máma Jiříka, 
Míra = Jiříkův mladší brácha, špatně chodí, měl dětskou obrnu
Michal=Michal Nepraš starší, Míša je Neprašem mladším. MartinaN=maminka Míši.
Jitka = moje manželka, Kačenka = moje šestiletá dcera.
Další postavy jsou žáci 6.A které znáte, nebo jejich jména nejsou pro příběh důležitá.

Sobota 7:30, Benešov nádraží: Na seznamu mám napsaných 13 dětí z 6.A plus svojí Kačenku. Všichni přicházejí včas, nakládají batohy se stany a spacáky do auta a jdou na vlak. Kuba Kalina vystojí frontu, daří se mi koupit dětské lístky u pokladny a za pár minut již drncáme i s Monikou po kolejích směr Čerčany. Míša, který se ukázal jako největší “vlakoznalec”, nás neomylně vede při přestupu na vlak do Poříčí.
Za chvíli stojíme na louce pod mostem u řeky, kde na nás čeká Jirka Piskač s Michalem Neprašem a dáváme se do nafukování raftů. Zatímco připravujeme lodě, MartinaP odváží s Michalem auto s vlekem do Týnce. Za hodinku jsou plavidla připravená a probíhá rychlokurs pádlování – trénujeme na lavičce na břehu, potom i v raftech na trávě. Po desáté už jsme v lodích a vyplouváme. Všichni sedí v raftech, nikdo nechce ke mě do kánoe a v kajaku je jen Jiřík. Jedu tedy v kánoi sám, táhnu za sebou prázdný kajak, který mi vítr neustále strhává stranou. “Teda jestli ho potáhnu celej den a nikdo do v něm nebude jezdit, v Týnci ho necháme.” mumlám si pro sebe.

První metry na raftech jsou trochu neohrabané, pádla do sebe naráží, lodě se sunou po řece jen velmi neochotně vpřed. Po první zastávce se mění posádky. Jeden raft jede bez dospělého a vidím, že KájaŽ je na něm trochu pobledlá – prý se bez dospělého na lodi moc necítí.  Nakládám si ji do kánoe na háčka, Kája je po pár minutách v pohodě a za chvíli už pádluje opravdu velmi dobře. Můj Kuba si zkouší kajak. Cesta ubíhá v pohodě a mnohem rychleji než jsme plánovali. “Objednali” jsme si totiž u Míšových prarodičů ve Zbořeném Kostelci “čaj o páté” a přijíždíme již v jednu odpoledne. KubaH vylézá z kajaku mokrý jako myš – špricka, která mu má obepínat tělo, moc netěsní – není pro hubeňoury, kteří váží 35 kilo když navlhnou. Rozbalujeme tedy první balíček s “erárním” oblečením.
K čaji se podává i výborný koláč – tady se musím pochválit, dobře jsem to vymyslel, a výborně to MartinaN upekla! Při přestávce si  zkouším kajak a chápu, jak snadno se dá jeho kouzlu podlehnout. Jen na okraj, okolo mého břicha neprotekla šprickou do lodi ani kapka! Kajakománie začíná. Nastupuje do něj Vašek a později i Tadeáš. Jirka s Čmerdou přesedlají na kánoi, v posádkách raftů si každý nalézá “svoje” místečko a pomalu se suneme k Týnci. Poprvé SOULODÍME, užíváme si odpoledne a myslím, že si nikdo moc nevšímá zataženého nebe a  poryvů chladného větru. Je to pohoda. Obě Karolíny si chtějí vyzkoušet kajaky.
Přistáváme v Týnci, taháme lodě z vody a holky lezou do kajaků. A KájaŽ, která se moc necítila na NEPOTOPITELNÉM raftu, se v klidu a s úsměvem prohání sama na kajaku! KájaH na kajaku zapomíná, že vlastně měla z lodí trochu strach. Čmerda s Tomášem pilně trénují na kánoi. 

Na břehu nás vítá Jitka, která přivezla stany a spacáky. Pomalu vznikají skupinky splunocležníků, kteří společně staví stany. Jirka staví velký stan, který by v případě deště sloužil jako klubovna.  

Když naše malé stanové městečko stojí (7 stanů), dáváme se do vaření. S Jirkovou asistencí vzniká nákupní seznam: buřty na oheň pro všechny a bude se vařit bramborový guláš. Kluci přináší z obchodu brambory, cibuli, nějaké koření, špekáčky, chleba – zkrátka vše co potřebujeme a co nemáme, nepotřebujeme!

Rozděláváme oheň (z Jirkou dovezeného dřeva – v okolí kempu se v lesích neválí na zemi ani větévka), pečeme buřty a dáváme se do vaření. Všechno funguje tak nějak samo. Nejen holky škrábou brambory, kluci krájí buřty, brambory a cibuli, další skupinka loupe a krájí česnek. Nikdo nikoho nenutí a mám dojem, že vaří všichni. Je to opravdu fajn. Jirka ještě balí do alobalu nakrájené brambory, cibuli, cuketu a slaninu. Guláš začíná vonět, brambory se v ohni pečou a Jirka jak středověký alchymista přihazuje do ohromného hrnce koření.

Hladovci už stojí s ešůsy ve frontě a čekají na svůj příděl. Myslím, že chutnalo opravdu všem: Moje Kačenka, které moc jídlu nedá a běžně nechává nedojedeno, vstala od své misky a někam odešla. V domnění, že je to jako vždy, guláš jsem po ní dojedl. Za chvilku byla ale zpět, podívala se do ešůsu, pak vyčítavě na mě a řekla” Tati, tys mi to sněd!”
Večer se sehrálo velké fotbalové utkání, do kterého se zapojili všichni dospělí (včetně Moniky) a které po velmi vyrovnaném boji dospělo k penaltovému rozstřelu. Za tmy jsme se vrátili k ohni, povídali si a děti postupně odcházely spát do stanů. Ještě dlouho po půlnoci se z jednoho stanu ozýval Matějův hlas! Pánové si toho měli co říct, protože druhý den ráno dostali od někoho vynadáno, že ve tři čtvrtě na šest se ještě SPÍ! 

Ráno jsme uvařili na ohni čaj, ohřáli zbytek buřtguláše a v pohodě posnídali. Po nákupu rohlíků a dalších nezbytností na dnešek jsme popřáli Monice k svátku – Zavázali jsme jí oči, odvedli k vodě a předstírali, že jí chceme posadit do kajaku. Vůbec se jí do něj nechtělo. Na na břehu jsme ale “jen” předali kytku a popřáli k svátku. Odměnou nám, kromě obětí, byla i malá čokoládička.
Balíme stany, spacáky a nakládáme batohy k Martině do auta. Nalézáme do lodí, loučíme se s kempem a vyrážíme na další část naší plavby. Část delší, ale s více tekoucí vodou, nějakými “jetelnými” jezy, peřejemi. Dneska s námi jede v Barace (nafukovací kanoe) i Míra – Jiříkův mladší brácha. Řady kajakářů se rozšiřují o Míšu a Matěje. Chvílemi to vypadá, že kajaků bychom potřebovali asi 10, protože všichni v něm chtějí jet.
Slibuji výbornou polévku v Brejlově. Nejdřív dostanu vynadáno, že jsme to přejeli a neudělali si zastávku. Omlouvám se s tím, že se mi to zdálo zarostlé, opuštěné a zavřené. Kuba mi ale tvrdí, že to co jsme minuli, Brejlov nebyl. Má pravdu, k Brejlovu teprve přijíždíme. Bohužel, Brejlov nemá otevřeno a slibovaný “krémový kuřecí vývar” se ztrácí v nedohlednu.
Většina jezů se dá jet i když s dopomocí – musíme přetáhnout lodě přes hranu. Díky vodotěsnému foťáku Kuby Kaliny snad budou i nějaké snímky přímo z jízdy. Foťák je opravdu vodotěsný, měl jsem ho na krku, když jsem se nedobrovolně koupal.
Dámy se vyletňují: mizí dlouhé neforemné šusťávovky, objevují se hezká trička a holky nasávají teplo ze sluníčka.

V řece přibývá kamení a každou chvíli musí z raftu někdo do vody přetáhnout loď. Na lodi s převážně dámskou posádkou je tím vyvoleným Michal, na druhé já. Ale protože Vašek a Marek se pravidelně nabízejí, že do vody budou lézt místo mě, rád jim tuto “výsadu” přenechávám. Kajaky kličkují mezi šutry, pro ně je vody dost. Kánoi se také celkem daří vyhýbat.

Děláme si piknik uprostřed řeky na kamenech. Protože jídlo dochází, trochu nedemokraticky rozhoduji, že se podělíme o jakékoli potraviny, které ještě někdo s sebou má. Vzduchem poletují mezi jedlíky nakrájená jablka, řízky, plátky sýra. A najednou letí vzduchem i Matěj – s rohlíkem v ruce. Po krk ve vodě nám ukazuje, že bunda je opravdu nepromokavá: Jeho ohromný rukáv plný vody nepropustil ven ani kapičku! Hygienika by asi z naší svačiny trefil šlak!
Odpoledne přijíždíme k občerstvení “U zlomeného pádla”, kousek nad Kamenný přívoz. Skoro všichni jsme mokří, ale sluníčko krásně hřeje. Přistáváme v divném místě, složitě přelézáme přes rafty na břeh a najednou žbluňk, Tadeáš je po prsa ve vodě. Není první, můj Kuba tam zahučel již asi před hodinou a půlka kluků je mokrá tak, jako by se koupali.
Přepočítávám finance a odhaduji, že máme tak na polévku. Všichni ale pokukují i po langoších. Protože občerstvení není nejlevnější (polévka do plastu 45,- Kč a langoš o velikosti malého talířku 60,- Kč, volíme kompromis. “Udělejte si dvojice a každá dvojice dostane jednu polévku a jeden langoš.” V pohodě se všichni dělí o jídlo. Na talířkách nezůstává ani drobeček.
S Jirkou se díváme na hodinky a počítáme čas. Rozhodujeme, že nepojedeme až do Pikovic, ale plavbu ukončíme už v Kamenném přívoze. Děti toho mají už celkem dost, musíme ještě složit rafty a bylo by fajn, kdybychom stihli vlak s odjezdem v půl šesté. 
Čekají nás ještě jedny peřeje, rafty opět každou chvíli uvíznou na kamenech. Už se mi do vody opravdu moc nechce, ale naštěstí moje posádka má  Čmerdu a Vaška, kteří do vody skáčou s chutí. A když se oba zapřou, raft přetáhnou přes cokoli. Později se dozvídám, že Michalovi se do vody také moc nechtělo, ale nemohl se před holkama shodit a poslat místo sebe někoho z dámské posádky.
Tadeáš s Viktorem zkouší jet na kánoi: “Pánové, vyměňovat si místa v lodi uprostřed proudu, zvlášť když loď visí na kameni, nemůže skončit jinak, než koupelí!”
Blížíme se ke Kameňáku a kluci se každou minutu ptají, zda se mohou vykoupat. Říkám, že do vody bude moci jen ten, kdo mi ukáže kompletní suchou sadu oblečení na převlečení. Asi je to zbytečná podmínka, stejně nikdo z nich na sobě nemá ani niť suchou.
Jsme na břehu, kluci ukazují suché oblečení, musím tedy splnit svůj slib: Kdo chce, může do vody. Matěj, Čmerda, Tadeáš, Vašek a Viktor dokazují všem okolo, že voda je lahodně teplá a vhodná ke koupání.
S Kubou si ještě na kajaku sjedeme malé peřeje pod Kamenným přívozem. Voda cáká, je to opravdu pěkný. Kuba to komentuje slovy: “Ta vlna byla větší než já!” a z vlasů mu kape.
Vypouštíme rafty, myjeme je od písku a zatímco Michal, Monika a já s bídou společně očistíme jednu loď, stihne Jirka tři. Je nezničitelnej!
V hospodě si kupujeme zmrzlinu a sakra: “Nejvyšší čas vyrazit na vlak.” Máme na to asi 15 minut, k vlaku je to ale pořádný kus do kopce. Bleskově se dělíme. S Michalem zůstávám čekat na auto, které nám odveze lodě a mokré věci  do Benešova, Monika s Jirkou ženou děti na zastávku. Následující odstavce znám jen z vyprávění:  
Vlak stihli díky neustálému popohánění dětí a především pro to, že měl pár minut zpoždění. Jirka říkal, že už měl mžitky před očima – nesl totiž celou dobu svého Míru na zádech. Míru na zastávce posadí na lavičku a hlídá zbytek výpravy. Vlak přijíždí, zahouká, Jirka bleskem přepočítá děti – jsou všichni, fajn, rychle nastupujeme! A najednou si všimne, že za ním jde Kája Hřebíčková nesoucí Míru. “Táto, tys mě tam málem zapomněl!” “Ježíšmarja, díky moc, Kájo!” Míru na ruku a šup do vagónu! Uff!
Do vlaku Monice volal manžel, zda by si ji mohl někde předčasně vyzvednout, aby společně oslavili její svátek. Monika se tedy s dětmi loučí a vystupuje už v Týnci. 
Jirka se zbytkem výletníků jede do Čerčan, kde chvíli čeká na vlak do Benešova. V pohodě zdolávají poslední úsek cesty.
A nyní již opět moje vyprávění: Vše jsme přivezli do Benešova, složili loď, odpojili vlek s rafty a rychle na nádraží – auto je plné mokrých věcí z lodi. Na nádraží je už i MartinaP, která veze hromadu stanů, spacáků a karimatek. Na nástupišti se pomalu scházejí rodiče. Z vlaku vystupuje banda ušmudlaných, navlhlých, unavených, ale spokojených dětí. Rodiče si rozebírají vše co jsme přivezli: Stany, karimatky, suché i mokré oblečení a vodou nasáklé děti. 
Tím velká expedice SÁZAVA RIVER 2017 končí.

David, 22.5.2017

Spoustu dalších fotek najdete tady – pozor, je to jen výběr. Kompletní sadu VŠECH fotek a videí v plné kvalitě Vám vypálím na DVD.

Zbývá jen pár řádek doslov:
Ještě večer odvážím rafty, kajaky, pádla a vesty Jirkovi domů. Musí vše ještě dnes  rozvěsit, usušit, dočistit, spočítat …. za týden opět naložit do auta a vrátit. A zítra ráno sedět v 5:00 v autě směr Morava.   
Myslím že se to opravdu povedlo. Především díky Jirkovi, ale bez pomoci ostatních by to nešlo – Michal skákal do vody kdy bylo třeba a tahal vlek, Martina Piskačová vozila věci, Martina Neprašová pekla buchty, Jitka přivezla stany do Týnce, můj táta odvezl lodě a Monika si udělala čas jet ve svém volnu na dva dny s dětmi, které jsou i nejsou její.